ROMing
Roman (Marián Labuda) si žije svůj nevzrušivý život, z nějž uniká do imaginárního světa rodícího se romského eposu, jehož je autorem. Protože každý národ musí mít svůj epos. Hrdinou tohoto je Somáli, nejmenší romský král, který neumí tančit a pracuje, což se mu přes veškerou snahu nepodaří natrvalo utajit před svými věrnými. V nastalém zmatku Somálimu uletí malý ptáček, dědictví po předcích mající mimořádný symbolický význam a nezbývá mu, než se vydat na dlouhou pouť. Během ní potká mnohé, zažije mnohé, aby nakonec do slova a do písmene svedl tanec se smrtí. Cesta Somáliho se bude nadále prolínat s cestou svého autora, který musí po dlouhé době opustit pohodlí svého bytečku. Má k tomu pádný důvod – jeho syn Jura (Vítězslav Holub) by měl poznat svou nastávající, jež mu byla vybrána již v pěti letech a která zrovna dosáhla plnoletosti. Odvoz jim obstará kamarád Stano (Boleslav Polívka) se svou ledva pojízdnou tatrovkou. A tak se tři Romové – tichý a spořádaný Roman, na inženýra studující Jura a flaškou pálenky věčně dobře naladěný Stano Zaječí („každou rozječí“) – vydávají na cestu za poznáním sebe samých, jejíž průběh bude, jak už to tak bývá, důležitější než samotný cíl.
Fakt, že jsem prvních třicet minut neměl jasno ve spojitosti osudů Romana a Somáliho (čekaje ritchiovské protnutí v samém závěru), považuji egocentricky za důkaz režisérovy vypravěčské neschopnosti, nikoliv vlastní tuposti. Spojitost těchto dvou diametrálně odlišných linií je však dosti nejasná také během minut následujících a jejich (ne)protnutí v závěru zarážející. Moment konfrontace zdánlivě fiktivní postavy se svým autorem po vzoru Horší už to nebude, pobaví, ale bez výraznější návaznosti na zbytek dění postrádá smysl. Veškerá snaha scénáře jít vlastní cestou, vyznívá rozpačitě a budí podezření, že autorovi připadal na komedii málo vtipný, načež se rozhodl přidat ještě nějaké to moudro a když už byl u toho, přidal ještě pár dalších – na papíře možná zajímavých – motivů, až dílo nabobtnalo do nesourodé výsledné podoby. Pokud má být ROMing komedií, je to komedie špatná, pokud má nést nějaké poselství, nese jej způsobem podivným a ne zcela patrným. Zasloužil by okleštit od všeho nadbytečného, přebývajícího, zkrátit na takových sedmdesát osmdesát minut a být buď jedním anebo druhým. Má-li být obojím, pak v rukou zkušenějšího režiséra.
Režisér popírá, že by měl ROMing řešit romskou otázku, údajně si tuto národnostní menšinu vybral pouze pro jejich temperamentní povahu, na které možno lépe demonstrovat důležitost lidské sounáležitosti. Není důvod tomu nevěřit, jediný aspekt, blíže nám přibližující romskou kulturu, je muzika. Spíše můžeme mluvit o univerzálním příběhu o střetu dvou generací, resp. o odchodu generace jedné a nástupu druhé, mladší. Toto je dobře patrné již z chytře zvoleného názvu (ROM + ing, roaming, roming). Držet se této teze je nejschůdnější cestou, kterak přežít celý film a ještě si z něj něco odnést. Ostatní naznačené cíle se s přibývajícími minutami jeví čím dál vzdálenějšími a jaksi nepříliš podstatnými. Cílovou skupinou ROMingu přesto pravděpodobně nebudou mladí, přesněji teenageři. Objevil jsem jediné odhalené poprsí a žádný product placement. No, přinejmenším to druhé potěší. Kritizovat je snadné, zvláště, nedokážete-li sami nikdy vyvinout tolik snahy, co tvůrci, v následujícím odstavci proto zkusím být malinko mírnější.
Vejdělkovi nelze upřít snahu. Technickou stránku již kupříkladu zvládá perfektně a akčněji pojaté scény nevyznívají směšně. (Karel Janák a jiní „experti“ by si z něj měli vzít příklad). Je znát, že má hodně nakoukáno, následkem čeho až příliš podléhá západním vlivům, jeho vlastní přínos není značný, ale má v tomto ohledu český režisér točící za české peníze vůbec na vybranou? Hůře již si poradil s kočírováním herců. Takový Polívka je příliš výraznou persónou na to, aby si bez režisérova dohledu nezačal dělat, co chce. Pusa plná vulgarismů z něj ještě Roma nedělá. Jeho uvolněný výkon je pak znakem laxního, téměř prázdninově odpočinkového přístupu, nikoliv vedení pevnou rukou. Takto Polívka paradoxně zastiňuje nejen hlavního hrdinu v podání Labudy, ale také ústřední milostnou dvojici, jinými slovy: nestřežen, ukradl si celý film pro sebe.
O divácké atraktivitě ROMingu můžeme polemizovat. Ačkoliv obsahuje přehršel laciných vtipů o Romech, čímž připomíná tolik úspěšný Kameňák, ačkoliv v něm v jednom kuse hraje živelná romská hudba – těžko hledat důvod, proč jít do kina i podruhé. Nezbývá, než smutně zkonstatovat, že dobrý český film opět nevzniknul. Mé zklamání je znásobeno nadějemi vkládanými do osoby Jiřího Vejdělka stejnou měrou jako do scénáře Marka Epsteina. První nedokázal za pomoci druhého natočit film vtipný, ani smysluplně metaforický, přesto by se dle mého názoru nemělo psát „natočil špatný film“, nýbrž „ani přes veškerou snahu, nepodařilo se mu natočit film dobrý“.